Jak technologie mění vzdělávací proces:
interaktivní výuka a online kurzy

Ahoj! Dnešní školství už vůbec nepřipomíná to, co jsem zažil já – a to jsem fakt rád! Pamatuju si ty nekonečný hodiny, kdy jsme civěli do tabule a snažili se neusínat při výkladu... uff. Teď? Teď je to jinej svět.

Před týdnem jsem se bavil s mojí neteří o jejích hodinách biologie. Vytáhla tablet, ukázala mi 3D model buňky, na kterém pracovali, a já jen koukal s otevřenou pusou. Za mých časů jsme měli maximálně obrázek v učebnici!

Nedávno jsem brouzdal po netu a úplnou náhodou jsem narazil na https://spinangacasino.cz. Myslel jsem, že jde jen o nějakou zábavní stránku se spinanga hrami, ale co mě překvapilo – měli tam i sekci s interaktivními kvízy a vzdělávacími hrami! Strávil jsem tam asi dvě hodiny, ani nevím jak. Tehdy mi došlo, jak nenápadně se technologie dostávají do všech částí našeho života, dokonce i do vzdělávání.

Technologie ve školních lavicích

Školství se mění pomalu, to je pravda. Můj kamarád učitel pořád nadává, že každá změna trvá věčnost a ministerstvo se vleče jako šnek. Ale i tak, když se dneska podívám do třídy svého synovce – no, jako den a noc oproti tomu, co jsem znal já!

Ty nový interaktivní tabule jsou fakt super věc. Pamatuju si, jak jsem vždycky nesnášel, když učitelka psala na tabuli a pak to hned smazala, než jsem si to stačil opsat. Teď? Vše se dá uložit, poslat mailem, vrátit se k tomu později. A ty učebnice v tabletech? Žádný tahání těžkých batohů! Za mých časů jsem měl batoh tak těžký, že bych s ním mohl soutěžit ve vzpírání.

V českých školách se čím dál více setkáváme s výukovými aplikacemi, které dětem pomáhají pochopit složité koncepty zábavnou formou. Matematika už není jen o suchých vzorcích, ale o interaktivních modelech, které lze ovládat a zkoumat z různých úhlů. Dějepis není jen o letopočtech, ale o virtuálních prohlídkách historických míst.

Pozoruju to i u svých synovců – ještě před pár lety naříkali, že je škola nebaví. Teď, když jejich učitelka začala používat aplikace a interaktivní cvičení, se těší na hodiny matematiky. Dokonce se nedávno chlubili, že pomocí speciálního programu navrhli vlastní 3D model hradu, což by dřív bylo nemyslitelné.

Online vzdělávání – konec tradičních univerzit?

Vysoké školy byly po staletí centry vzdělanosti, kam lidé přicházeli za poznáním. Dnes si však můžeme přednášky z Harvardu nebo Oxfordu pustit v pohodlí domova. Platformy jako Coursera, edX nebo Khan Academy nabízejí kurzy od předních světových univerzit zdarma nebo za zlomek ceny klasického studia.

České platformy nezůstávají pozadu. Projekty jako Seduo, Nostis nebo Khanově škole v češtině přinášejí kvalitní obsah v našem jazyce. Člověk si může vybrat z tisíců kurzů podle svých zájmů a studovat vlastním tempem.



Navzdory tomu si myslím, že tradiční univerzity určitě nevymizí. Osobní kontakt s vyučujícími, diskuze se spolužáky a celková atmosféra kampusu jsou nenahraditelné. Spíše vidíme trend hybridního vzdělávání, kde se kombinuje to nejlepší z obou světů.

Virtuální realita – budoucnost výuky?

Když jsem si poprvé nasadil brýle pro virtuální realitu, byl jsem ohromen. Najednou jsem se ocitl uvnitř lidského těla a mohl jsem sledovat, jak funguje krevní oběh. Pak jsem se během vteřiny přenesl na povrch Marsu a zkoumal jeho krajinu. Tohle není sci-fi – je to realita dnešních vzdělávacích možností.

Virtuální realita má obrovský potenciál změnit způsob, jakým se učíme o světě. Namísto čtení o starověkém Římě se v něm můžeme projít. Místo učení se o chemických reakcích je můžeme bezpečně experimentovat ve virtuální laboratoři.

České školy zatím VR využívají omezeně, především kvůli ceně technologií. Ale i to se postupně mění a některé progresivní instituce již VR do výuky zařazují.

Sociální aspekt technologického vzdělávání

Jednou z častých kritik technologií ve vzdělávání je obava ze ztráty sociálního kontaktu. Dítě zírající celý den do tabletu se nenaučí komunikovat s ostatními, argumentují odpůrci.

Tento argument má své opodstatnění, ale realita není černobílá. Když jsem minulej tejden sledoval svýho synovce při skupinovým projektu, viděl jsem, jak ty děcka spolu komunikovaly přes nějakou appku – posílaly si obrázky, poznámky, prostě všechno. Jasně že technologie můžou pomoct dětem líp spolupracovat! Jeden kluk seděl doma s angínou, ale stejně byl součástí týmu přes video. Za našich časů by prostě chyběl a hotovo.

Ale znáte to... všeho moc škodí. Můj táta vždycky říkal "všeho s mírou" a měl pravdu. Jednou jsem viděl učitelku, která pustila video a pak půl hodiny koukala do mobilu. To je přesně to, co nechceme! Technika má pomoct učitelům učit líp, ne je nahradit. Bez toho lidskýho kontaktu a vysvětlování se děti nenaučej přemejšlet.

Na závěr pár slov...

Škola už prostě není to, co bývala – a díky bohu za to! Svět se mění a s ním i způsob, jak se učíme. Ty nový technologie otevíraj dveře k věcem, o kterých jsme my mohli jen snít.

Čeští učitelé sice občas nadávaj na pomalý změny a zastaralý vybavení (můj švagr učí na gymnáziu, tak to slýchám často), ale postupně se to lepší. V některých školách už maj vybavení, který by obstálo i ve světě.

Jako rodič dvou školáků to sleduju z první řady. Na jednu stranu jsem nadšenej z těch možností, co moje děti maj. Na druhou stranu si říkám – neměly by si taky občas něco přečíst z papírový knihy? Není všechno zlatý, co se blejská na displeji.

Myslím, že nejdůležitější pořád zůstává dobrej učitel, kterej ty děti dokáže zaujmout a nadchnout pro učení. Nejlepší aplikace světa nenahradí kantora, kterej umí vysvětlit látku tak, že ji pochopí i ten největší trouba ve třídě (a to jsem většinou býval já).

Budoucnost vidím někde uprostřed – dobrej mix starých osvědčenejch metod s novejma vychytávkama. A hlavně – musíme se učit celej život, to je jasný. Když vidím, jak se mi syn směje, že neumím používat nějakou appku, kterou on zvládá levou zadní, je mi jasný, že bez průběžnýho učení jsem v dnešním světě nahranej. A tak se učím od něj, on se učí ode mě, a technologie nám v tom pomáhaj. Není to vlastně nakonec docela fajn? (15:15:59)